Začíná nám nový rok

 

V minulém příspěvku jsem naznačila, že rok 24 byl pro mě vskutku ani ne tak fyzicky, jako psychicky „výživný“. Taková adaptace rčení „co tě nezabije, to tě posílí“ v reálu. K jednotlivým okamžikům roku 24 se budu v průběhu roku vracet, neboť některé zážitky mají své důsledky a je třeba je dořešit.

Skvělým materiálem je příbuzenstvo, i když musím říci, že někteří členové jsou skvělí, úžasní a svými postoji, alespoň co se mě týká, posilující. Oproti tomu se tu vyskytují jedinci, ať pokrevně spříznění, či připojivši se, nad kterými si jen člověk povzdechne: Bože, do čehož jsi duši vrazil!

První týden v novém roce nabídl opět nevšední zážitky. 3.1. skonal přítele, o kterého jsme se starali přes Vánoce. Bylo to takové zvláštní loučení, jedny z nejhezčích, nejklidnějších Vánoc…takový ten pocit, kdy víte….

Ale o tom nechci psát. Chci sebe i vás rozptýlit svým širokým příbuzenstvem.

Rodinná tradice praví, že nejbližší rodina se schází postupně 1.ledna na Nový rok, aby pojedla čočku (kvůli penězům, nevím proč, po desetiletí čočku jíme, a peníze pořád zadarmo nepřicházejí), uzené, volská oka, domácí kysané zelí nebo alespoň kyselé okurky.

Členové se dostavují v různém stavu, to záleží na věku a způsobu slavení silvestrovské noci. Já jakožto nefalšovaný magor s představou, že pokud neudělám určité věci, zřítí se nebeská klenba, MUSÍM jít na Silvestra běhat, po půlnoci se dotáhnout na psí hřbitov, abych si za všudedokola nad poli a lesy viditelných a slyšitelných rachejtlí (letos byla mlha, tak jen slyšitelných) připila se všemi čtyřnohými a dvounohými přáteli, kteří jsou na druhém břehu.  Ale oni mí muži mají zase úchylku v podobě silvestrovského fotbálku (za který jsem vděčná, neboť jednou, když byli kluci malí, se nekonal a já byla nucena hrát s nimi dva na dva na zahradě, kde je pro kluky malé fotbalové hřiště).

1.ledna, po warming upu s manželem, jdu ráno opět běhat, protože jak jsem napsala, kdybych nešla… a proto jsem schopná se ty tři a půl kiláků odplazit a lá Meresjev. Pak jsem spokojená a jdu vařit.

Další tradicí je 1.1. navštívit mou tetu (dlouho jsme k sobě hledaly cestu, jsme stejné, ale teď je příjemné ji navštěvovat). Kolem jedné tedy tetě zavolám, zda se již probrala ze silvestrovského mecheche.  Po kladné odpovědi, kdy má teta v sobě několik vyprošťováků, vyrážíme v různém počtu pěšky (proč pěšky je jasné, buď máme zbytkáč, nebo jako já (další tradice: dáváme si s tetou do jedné, do druhé… občas jsme jako stonožky) vím, že bude přípitek, ale jdou s námi i tací, kteří chtějí jít jen pěšky.

Letos byli u tety v nabídce: utopenci, svíčková, klobásy, sýr, portské, pivo, víno bílé suché, kořalky, voda, čaj, káva.

Naše skupina dorazila první, a tak jsme po novoročním uvítání v jídelně zabrali nejlepší místa.

„Teto, máme pro tebe dárek,“ praví muž a podává tetě lahev portského. Teta se rozzáří: „Přidám ho k ostatním, ať mu není smutno.“

Mrká na mě, je jasné v čem to rozjedem… sbohem můj střídmý style… do zítřka!

„Jo, dáme se do toho, na zdraví, na štěstí, ať se nám daří! Co chcete k jídlu“

„Nic, přines jen studenou, jsme přejedený“

Přichází další skupina. Tzv. „yellow house“(podle omítky), zde je nový přírůstek. Přítelkyně bratrance (o ní až jindy, ale posuďte sami).

„ Jé vy pijete portské, mňam, dám si s vámi.“

„Jen si dej!“

A tak si nechala nalít. To, co následovalo, je fakt odporné. Ona totiž šla, a do toho úžasného moku si nalila teplou vodu asi v poměru 1:2!!! Jistě chápete můj výraz, jako milovnice portského!!!!

„Vejráš, je to vidět, ovládni se,“ kopnutím do nohy mě upozornil muž.  Šla jsem do kuchyně za tetou, která pravila: „To je materiál! “A nešlo jinak než si připít.

V tom dorazil „green house“ (jak tušíte, podle omítky).

Green house je má chamtivá sestřenice bojfrojndem. Podívali jsme se na sebe s mužem, byl čas odchodu. Asi včas.

Teta se ptá bojfojnda.

„Dáš si svíčkovou?“

„Ne, dám si polévku.“

„Kdybych měla polévku, dam ti polévku, ale mám svíčkovou.“

„Hm, ale já bych chtěl polévku.“

„Tak znovu, nemám polévku, dáš si svíčkovou.“

 „Ne, polévku, ale když ji nemáš, tak co máš?“

„Naposled svíčkovou“

„No, tu nechci.“ (upozorňuji, je to autentický záznam)

„A co ty má milá?“ ptá se teta neteře.

„Já si dám všechno, se vším, konečně se najím.“ zazní odpověď.

Byl skutečně čas odejít, pod vlivem portského se ze mě začala stávat bojovnice, čas pro mého muže, mě odvést.

„To je materiál,“ pravila teta, „dáme si na cestu.“

„Teto, příště, čeká mě dlouhá cesta,“ směju se,“ a tebe náročná návštěva.“

Na zpáteční cestě byla tma, mlha a zima, ale přesto jsme se pobavili. Druhý den, jsme návštěvu vylíčili příteli. Bavil se.Naposled. 3.ledna odešel.

Miloval moji pečenou krůtu. Tak jsem ji upekla.  Večer jsme si připili jeho oblíbeným pitím. Čest jeho památce.

A takhle my si tady žijem.