Plují lodě do Málagy…(cesta do Španel, Andalusie podruhé)

 Málaga a Torremolins jsou moje srdcovka. Vlastně celá Andalusie… ne, celé Španělsko!   A ta jejich kuchyně!  Pláže a moře! Historie a současnost! No, lidé jsou též většinou skvělí, ale i na ksindlíka narazíte, a tak vás to vrátí z ideálu do reálu, že lidé jsou všude stejní.

 Neměli jsme s manželem ve zvyku, vracet se na stejná místa, dokonce jsme uvažovali i jiných destinacích, ale když vás srdce táhne a mozek nevzdoruje…není co řešit.

 V den odletu jsem i navzdory své klaustrofobii a fobii z létání byla docela v „zajku“. Pravda, dva dny před odletem jsem si vždy při myšlence tříhodinového letu zobla prášek na uklidnění a se zaručenou radou máti, sestry a synovy přítelkyně, že když to nakombinuju s kynedrilem, určitě usnu. Chci vám sdělit,….že ani náhodou! I když si neumím představit, jak bych vypadala po turbulenci bez mixu: 2 prášky na uklidnění plus kynedril, když s nimi jsem měla tep 180 a manžel měl obavy, že do letadla už nevlezu a při zpátečním letu poletí sám. On totiž navíc nevěděl o mém mixu.

 Málaga…Andalusie… splněný sen, i přesto jsem vždy ráda, když po třech hodinách letu přistaneme. Patnáct, dvacet minut a jsme v přímořském městečku Torremolinos. Mám vše, co potřebuji, aby má mysl a tělo opět dobily baterky. To znamená počasí, jídlo, pláž, moře a promenádu a … a čas, strávený v Málaze, kam se tak ráda zase vrátím.

            terasa hotelu                                                                        východ slunce

 Nedivím se Pablu Picassovi, že v Torremolinos trávil čas. Výběžek před zátokou u starého města, ten pohled z něho za svítání i soumraku je jedinečný. Výběžek sám je jedinečný též. To, že se zde nachází socha a pamětní deska umělce, neudiví, ale kočičí rezervace ano. Číči, tu nerušeně tráví svůj čas a  nerušeně vyspávají. 

Picasso a přátelé

        Kočičí rezervace                                                

  Pablo Picasso patří i k Málaze. Ovšem ani letos návštěva muzea a rodného domu nebyla v plánu. Manžel má „diagnózu“ fotbalista, já „historička“. Divná kombinace, ale fungující. Kvality fotbalisty jsem letos ocenila o to více, že jsme v Málaze navštívili jen historická místa. Ale jaká místa!

Je známo, že fotbalisté jsou běhaví, bohužel často jen v rámci zápasu, tréninku či soustředění. Dalo mi dost zabrat, abych ho přesvědčila, že nenavštívit maurskou pevnost Alcabaza a hrad Gibralfaro je neodpustitelné, a navíc ten krásný pohled na přístav a corridu!  Myslím, že mě má rád.

Alcabaza to ještě šlo, i když já bych po pevnosti poletovala nejméně dvě hodiny. Horší bylo, když jsem musela s pravdou ven, že Alcabaza není propojená s Gibralfarem, že musíme dolů a poté asi dva kilometry krásnou, ale fakt krásnou procházkou nahoru na hrad.  V té chvíli mi muž připomínal býka v aréně. Já jako torreádor bych neměla šanci.

Acabaza - jedna z nezachovalejších maurských pevností

  Díkybohu hned proti výstupu na hrad byla restaurace. Po dvou miguelech se muž vyklidnil a vyšlapoval nahoru. Výstup na hrad připomínal cesty na posvátná místa, kdy jeden proud jde nahoru a druhý dolu. Přesto to stálo zato. Výhledy na Málagu, její přístav, corrida nádhera. I když…

„Vidíš, já ti říkala, pohled na corridu je nádherný!“

„Myslíš ty toitoiky vevnitř?!“

Prostě jsem se nezavděčila. Avšak Málaga má neopakovatelné kouzlo, které vás pohltí.  A to i fotbalistu. Našli jsme fanshop a vše bylo rázem zalité sluncem: Staré město úchvatné, dokonce muž trval na restauraci, ze které bude vidět věž katedrály jako minule.

                

Návštěvu Málagy jsme zakončili procházkou(jen procházkou) po Marques de Larion (něco jako Pařížská).

Picasso musí počkat, kultury a historie pro fotbalistu bylo až až, ale Malaga, jak říkám, vás dostane jen obyčejnými procházkami, i když posezení na terázkách před restauracemi s místními specialitami a vínem stojí také zato.

Vlastně dá se říci, že je to  místo, pro který vydržím i ten tříhodinový let.

P.S. Za vším hledej holuba :)