Bar mého dědečka

Jedním z lidí, kteří nezměnitelně ovlivnili můj život, byl otec mého otce, můj dědeček. Hrdina mého života až do doby, kdy zemřel v požehnaném věku nedožitých devadesáti pěti let.  Byl jedním z těch, díky nimž jsem prožívala bezstarostné dětství plné příběhů a zážitků, díky němuž jsem získala morální kredit takový, který mám, a to se vším všudy, s oběma stranami mince.

Když jsem byla úplně malá, měl dědeček svůj pokoj v bývalé kanceláři firmy, byla to rozlehlá místnost se spoustou zajímavých věcí, z nichž vás některé přitahovaly přímo magickou silou, a to proto, že se na ně nesmělo sahat. Což je pro malou zvědavou holku jako magnet. Je zvláštní, že si z této doby dědečkův bar vůbec nevybavuji, až později, ale to už bydlel v domku, který si sám zrekonstruoval. Býval to dům, kde byl z jedné strany byt pro mistra, z druhé chlívek a vysoké dveře do uhelny. Uhelna byla sama osobě také začarovaná, byly v ní další staré dveře do podzemí, kam jsme jako děti nesměly a starý žebřík na půdu. Znáte však děti, vlezou právě tam, kam se nesmí, aby si prožily svá dobrodružství.

A právě tento dům si dědeček někdy v sedmdesáti letech předělal. Dům byl úžasný, plný síly, z které žiju dodnes. A plný věcí, na které se už mohlo sahat Výjimkou byl velký zavřený bar  v napůl prosklené knihovně obývacím pokoji. Ta nádhera, když se otevřel!  Ty všelijaké různé skleničky! A ta dóza se sladkostmi!

To jsme obdivovaly my děti, než jsme jako starší pochopily, že k obdivu je tam ještě něco jiného. Dědeček byl fajnšmekr, co se jídla a pití týkalo. V té době by jeho bar něco jako skříňka splněných přání pro každého, kdo si dal rád skleničku.

Nutno podotknou, že nám dědeček vždy zdůrazňoval, že vše, co vidíme, jsou v  kapkách léky, v lahvích jedy.

Možná proto my v hlavě utkvěl jakamarus, fernet nebo červená becherovka, protože když mě cokoliv bolelo na duši či na těle, dědeček šel, otevřel bar, nalil si štamprdličku, mně na dno druhou a „dali jsme si na zdraví“.  Naše seance jsem milovala obzvlášť v zimě, protože jsme se usadili do křesel, po pokoji se rozlévalo teplo, dědeček vyprávěl a já se cítila jako v ráji.

P.S.

Pro mou matku bylo v baru vždy připraveno klášterní tajemství…

Jedním z lidí, kteří nezměnitelně ovlivnili můj život, byl otec mého otce, můj dědeček. Hrdina mého života až do doby, kdy zemřel v požehnaném věku nedožitých devadesáti pěti let.  Byl jedním z těch, díky nimž jsem prožívala bezstarostné dětství plné příběhů a zážitků, díky němuž jsem získala morální kredit takový, který mám, a to se vším všudy, s oběma stranami mince.

Když jsem byla úplně malá, měl dědeček svůj pokoj v bývalé kanceláři firmy, byla to rozlehlá místnost se spoustou zajímavých věcí, z nichž vás některé přitahovaly přímo magickou silou, a to proto, že se na ně nesmělo sahat. Což je pro malou zvědavou holku jako magnet. Je zvláštní, že si z této doby dědečkův bar vůbec nevybavuji, až později, ale to už bydlel v domku, který si sám zrekonstruoval. Býval to dům, kde byl z jedné strany byt pro mistra, z druhé chlívek a vysoké dveře do uhelny. Uhelna byla sama osobě také začarovaná, byly v ní další staré dveře do podzemí, kam jsme jako děti nesměly a starý žebřík na půdu. Znáte však děti, vlezou právě tam, kam se nesmí, aby si prožily svá dobrodružství.

A právě tento dům si dědeček někdy v sedmdesáti letech předělal. Dům byl úžasný, plný síly, z které žiju dodnes. A plný věcí, na které se už mohlo sahat Výjimkou byl velký zavřený bar  v napůl prosklené knihovně obývacím pokoji. Ta nádhera, když se otevřel!  Ty všelijaké různé skleničky! A ta dóza se sladkostmi!

To jsme obdivovaly my děti, než jsme jako starší pochopily, že k obdivu je tam ještě něco jiného. Dědeček byl fajnšmekr, co se jídla a pití týkalo. V té době by jeho bar něco jako skříňka splněných přání pro každého, kdo si dal rád skleničku.

Nutno podotknou, že nám dědeček vždy zdůrazňoval, že vše, co vidíme, jsou v  kapkách léky, v lahvích jedy.

Možná proto my v hlavě utkvěl jakamarus, fernet nebo červená becherovka, protože když mě cokoliv bolelo na duši či na těle, dědeček šel, otevřel bar, nalil si štamprdličku, mně na dno druhou a „dali jsme si na zdraví“.  Naše seance jsem milovala obzvlášť v zimě, protože jsme se usadili do křesel, po pokoji se rozlévalo teplo, dědeček vyprávěl a já se cítila jako v ráji.

P.S.

Pro mou matku bylo v baru vždy připraveno klášterní tajemství…