Krása ticha

Běžím a užívám si ticho.  Nemohu se ho nabažit.  Nikdo nikde, sama, jen se psem. Žádné telefony, žádné dotazy ani odpovědí, prostě krása. …..

Naprosto stejný pocit, jako když konečně všichni ulehnou a spí. Dům jako by si oddechl od každodenního ruchu, běhání sem a tam, hádek… a já si v kráse ticha mohu sednout, nalít si sklenku a být konečně sama.

Naprosto stejný pocit jako když skončí slavnost a konečně k ránu všichni „vypadnou“. Chvíle, kdy si sedám v na terase do křesla, dávám si nohy na stůl a ač nekuřák, propadám své tajné neřesti a zapluji si tenké cigáro se sklenkou a jen tak mlčím, odpočívám dívám se do zahrady nebo na jasné nebe a užívám si krásu ticha.

Ale i jiné ticho, ticho, o které nestojím. Je to ticho osamění. Ticho, kdy odejdou vaše dospívající děti a vy nenávratně víte, že ten tehdy šílený křik, hluk a lomoz, který na skupina Smršť vyluzovala, už nikdy neuslyšíte. Ticho, které nastává, když se dva rozejdou, když nenávratně jeden opustí druhého.

Pak je těžké odhalit krásu ticha…….